 |
|
              |
Tak si opět zoufám... Dnes je neděle, pohodový den, protože mám zítra volno, tudíž můžu cokoliv podniknout. Teda měl by být pohodový. Mě je ale nějak smutno. Měl bych se cítit skvěle, vždyť příští měsíc odlétám do USA a splní se tam můj životní sen: navštívit USA a poznávat život na tomto kontinentu, lidi a podobně. Už se ale ani tak moc netěším. Budu tam totiž 3 dlouhé měsíce a ještě k tomu v období, kdy je u nás léto. To znamená čas, kdy se tady děje nejvíce akcí, u kterých já budu chybět. Ve svém důsledku se vlastně ani nic nestane. Prostě jen přijdu o ty zážitky, ale za cenu jiných nových, které jsou o to vzácnější, oč jsou příště více nedostupné. Jde spíš ale o to, že nebudu s lidma, které teď běžně vídám a snažím se být s nimi v kontaktu. Oni lehce zapomenou a stanou se z nich jen známí, které potkám a pozdravím se s nimi. A to je to, co nechci. Mám málo skutečných přátel a ve chvílích, kdy jsem osamocen ať už z jakéhokoliv důvodu, je dobré mít jiné, se kterými mi bude taky dobře. Je ale těžké ve dvaceti najít nové kamarády a přátele. Všichni mají už svůj okruh lidí a nový "člen" se k nim špatně adaptuje. Možná se ale špatně adaptuji jenom já, nevím. Ale asi jo. Proto jsem smutný. Nevím proč. Teda respektive asi vím, je to mým chováním, že nejsem ve společnosti ostatních tak oblíbený, ale nevím konkrétně, co z mého chování zapříčiňuje to, že mě ostatní netahají jen tak ven a podobně. Myslím, že jsem vstřícný, pro každou blbost, nejsem ani úplně bez peněz (na poměry ostatních v mém věku), myslím, že jsem i vcelku výřečný, mám přehled ve spoustě věcí, alespoň částečně. Ale nejsem jinak ničím výjmečný, třeba se cení tohle. Nemám auto, takže pro večerní akce jsem nezajímavý, nechodím do hospod, nekouřím, občas (tak 2x za rok) se napiju. Líbí se mi parties, mám prostě ze sebe pocit, že jsem průměrný stejně jako kdokoliv jiný, tak proč mě lidi neberou? Možná se jim protivím... fakt netuším, možná je to tím, že ostatní ví, že podnikám, pak se na to ptaj a já jim o tom něco řeknu. Třeba působím jinak než si myslím. A v konečném důsledk u je to úplně jedno. Aspoň, že mě bere Šárka. Obávám se, že ona je jediný člověk, který mě důkladně chápe a dokážu si s ní o všem pokecat. Mám pocit, že jsme spřízněné duše. Skoro se nehádáme, jen výjmečně a ona má bezmezbé pochopení pro cokoliv, co vymyslím, čím se trápím a podobně. Proč mě ale nechápou jiní lidé? Zkoušel jsem už i různé variaty. Jednou jsem ve společnosti lidí veselý a výmluvný, jindy zahloubaný, ale nijak se jim nelíbím. Snažím se být sám sebou, ale možná jsem natolik rozporuplná osobnost, že se prostě ani zalíbit ostatním nemůžu. Je fakt, že já když s někým vyrazím do ulic, vím, co mám zhruba čekat, jak se bude chovat. Třeba se to u mě nedá předpokládat, takže jsem absolutně nevyzpytatelný. Fakt nevím. Ale dost spekulací, stejně to nikam nevede. Člověk se musí naučit žít i sám a měl by se vystačit, vždyť je tolik věcí, které sám můžu dělat. Ale ve skrytu duše vím, že stejně přijde chvilka, kdy mě nic z toho nebude bavit a budu mít chuť vyhledat společnost někoho s kým bych si mohl pokecat, poslechnout hudbu, zahrát nějakou hru, zajít s ním na party, kafe, kulečník. Prostě se toho nezbavím. A přitom je tolik lidí, které znám, ale jen málo z nich si na mě vzpomene, když se něco děje. Raději podnikají něco beze mne. Jsem divný... Všechny myšlenky, které jsem tu dnes vyplodil, jsou již starší věci, nad kterými občas medituju. Opět jsem se k tomu dostal včera, kdy se Tom dušoval, že se určitě ozve a něco podniknem. Chápu, že je vytížený a většinou mu to nevyjde, ale když tohle slíbí a pak se ozve mému kámošovi s tím, že je zhulený s nějakýma lidma v Tescu a chce si pokecat, tak to mě minimálně bolí a to, co si o něm myslím už je jedno. Ale Tom v tom rozhodně není sám, to byla jen poslední kapka. Pozoruju spoustu změn chování ostatních ke mě. Nedávno se mi to třeba potvrdilo v Praze... Snad jediní, kdo se se mnou jakž takž ještě baví, jsou lidé, se kterými se výdám jen občas :) což je minimálně úsměvné. Přes to všechno se mám relativně dobře a neměl bych si na nic stěžovat. Ale až od příště :) |
 |
|