 |
|
              |
motto: Lepší drobné ústupky, než trvalé komplikace (timur)
Magické dvojky Musel jsem splácat všechny články, aby toto číslo vyšlo ještě s magickými dvojkami v datu a ještě k tomu je to dvanácté číslo. Paráda ne? Jak jsem ztratil kus sám sebe Je konec.Je 21:13, 25. ledna 2000. Sedím doma a přemýšlím tak nad svým životem. Připadám si beznadějně zachycen do obrovské spirále jménem společnost, život. Dostali mě. Zabředl jsem do materialismu. Netvořím. Skládal jsem hudbu, psal verše, psal fejetony. Všechno nějak zmizelo pod slovy "nemám čas". Proč ale nemám čas? Připadá mi, že se ženu za něčím, co až tak nemá pro mě valný smysl. Drtí mě koloběh společnosti. Snažím se podnikat, svým způsobem mě to baví, ale děsí mě to, že když usednu zase ke svému hudebnímu programu, nedokážu nic stvořit. Nedokážu se ani pořádně soustředit. Kdysi jsem byl schopen přijet na víkend domů z intru a sedět celé dopoledne u počítače a tvořit. Jednoho dne to prostě samo přišlo. Nevím, proč to bylo. Možná v tom sehráli roli i drogy, které určitě ovlivnily mou psychiku. Teď vnímám, že možná moc. Nebo taky ne, prostě to přislo, protože to muselo přijít. Třeba jsem vyzrál a proto přestal tvořit depresivní básně a hudbu. Do hudby jsem vždycky ventiloval všechnu svou bolest. Možná už je to z části pryč a zbytek ventiluju do tvorby stránek. Nevím ... bojím se toho ... Nechci skončit čuměním na televizi a vyhledáváním jiné pasivní zábavy, chci znovu najít klid a soustředění na svou tvorbu, chci znovu najít své ztracené já. Nevím ovšem kde. Uvažuju, že začnu bytem, ale co když je to jen bezhlavý cíl. Až budu mít ... tak ... To nechci. Ale přitom bych se mohl soustředit, byl bych tam sám a nebyl stresovaný podmínkami doma. Co já vím? Jsem zmaten. Čeká mě toho ještě tolik a já přitom nestačil využít toho, co už jsem prožil. Nedokázal jsem to zdaleka vyčerpat tak, jak bych chtěl a přestavoval si. Je to jako se starou 386kou. Tak rád bych s ní ještě pracoval a snažil se pomalu pochopit celý chod a využít maximálně její kapacitu, ale nestihnul jsem to. Přišly nové technologie, bylo třeba se posunout dál. Je to věčná honba za pokrokem. Pochopení technologií musí dělat někdo jiný, protože my (nebo jen já?) na to nemáme čas. A tohle všechno mě mrzí, štve, irituje. Nestíhám ani to, co bych chtěl, co můj duch chce prozkoumat, co by rád odhalil. Já se jen nechám drtit dál a dál vším novým a nakonec zkončím jako úplná nula s nejnovějším počítačem, se kterým nebudu umět už pořádně nic, ani si nakonfigurovat systém... Svět je ve své podstatě sobecký. Nabízí všechno a zároveň jen malý zlomek všeho. To je ten Paradox. Krom toho cítím to, že to ani nedokážu stihnout, protože jsem prostě jiný a všechno mi tak rychle nedoklapává. Musím tomu věnovat čas na strávení a pochopení a uvědomění si geniality někoho, kdož to vymyslel a dokázal zrealizovat v dnešním světě. Nestačí mi pochopit princip, ale taky přemýšlet proč a jak a kde... Dobrou noc pro ty, kdož si dokážou uvědomit tyto slova a vytěžit z nich něco pro svůj klidný spánek po hvěznou oblohou spirálovité budoucnosti. Vnímejte pomalu svůj čas. Má můj obdiv Mám jednoho kamaráda. Studuje teď v Praze. Známe se z gymplu. Hodili jsme spolu 4 roky do jedné třídy, ale všechno, celé naše přátelství vzniklo vlastně až v posledním ročníku. Všechno byla svým způsobem šílená souhra všech možných náhod. Nejdříve odešel jeho spolubydlící z intru, náš společný kamarád. Někteří lidé se prostě časem na intru vykristalizovali a složení pokojů se dost promíchalo a já věřím, že kdybych strávil další rok v tomto ústavu, byl bych na pokoji jistě s jistýma lidma, které mám už teď moc rád. Předtím jsem si vůbec neuvědomoval jejich hodnotu, podceňoval svým způsobem jejich přátelství. Vážím si vás. Ale teď o mém kamarádovi dál. Dohromady nás asi spojila touha poznávat. Chtěli jsme navštívit holotropní dýchání. Je fakt, že já jsem se tolik nevěnoval té touze poznávat, byl jsem a jsem i teď zavalen množstvím informací, které mě zajímají, ale nedokážu je zpracovávat. Nestíhám to. Začali jsme hulit trávu. Bylo to zajíavé. Přidávali se k nám postupně někteří jedinci z gymplu a povídali si. Byla to zajímavá éra, kdy všichni věděli, že já hulím trávu a postupně to chtěli všichni zkusit. Stal jsem se vyhledávaná osoba mezi lidmi, kteří chtěli nakouknout do světa, o kterém jenom slyšeli. Měl jsem pořád míň času se věnovat skutečným přátelům. Krom toho jsem to nedokázal ani pořádně poznat. Všechno se pořád ale vyvíjí a já už teď tuším, kdo byl a je skutečný kamarád (nebo jím chce být) a kdo byl jen povrchní. Pak jsem zkusil LSD. Byl zážitků jsem se samozřejmě svěřil lidem. ON se o to taky velice zajímal, časem to chtěl zkusit. V té době jsem byl ve stavu, kdy jsem měl o něj velký strach. Byl otevřenější, takže jsem leccos věděl. Všechno nakonec skvěle dopadlo. Dělal jsem jim (byli 2) jejich ochránce při výletu. Chodili jsme, viděl jsem je. Byli jako malé děti, byli skvěli. Měli radost ze všeho. Tohle je vidina (mimochodem fakt geniální) z tohoto tripu plném čísel. Čas šel dál. Často jsme sedávali u něho v pokoji i s ostatními (z mého pokoje) a jen tak si povídali, měli puštené CD s MAssive či Portieshead. Už v tomhle je vidět JEHO vnitřní vyzrálost, která mě zčásti potkala až teď. Dokážu z té hudby čerpat až nyní. On to dokázal řadu dní předemnou, dokázal i jiné věci, na které já se jen snažím přijít. Většinou se mi něco jen tak přihodí, na něco přijdu a vzpomenu si na situaci, kdy jsem to už u někoho pozoroval, kdy mi to už někdo vysvětloval, kdy mě na to někdo upozornil. Často se mi stává, že to byl právě ON, který se snad nejvíce psychicky za ty 4 roky změnil. Už vím, kdo jsi a mrzí mě, že jsem to nevěděl hned od prváku. Mohl jsem se hodně naučit a změnit se. Teď to bude daleko težší a složitější. Hodně štěstí všem ve vašem celém životě. Doufám, že jste se našli v tomto kousku nostalgie a litováním sama sebe. Cesta tramvají Nedávno jsem jel tramvají ze školy, trvá mi to tak asi půl hodiny a pokud zrovna nespím či si nečtu, tak se dívám různě kolem sebe. Na jedné zastávce přistoupila babička s chlapečkem a holčičkou. Chvilku jsem se zaposlouchal do rozhovoru a asi po 5ti minutách jsem si měl chuť přesednou někam pryč, tak abych je neslyšel. Tohle se mi stává celkem často. V dopravních prostředcích mě dokáží vytočit lidé, kteří by mi snad normálně nevadili. Baví se o fotbalu, šišlají na své děti, tváří se jako počítačoví odborníci a podobně. Ale zpátky k babičce a vnoučatům. Budu se snažit přepsat zhruba ten rozhovor.
chlapeček: Tady bydlí paní učitelka Pak vystoupili. Náročný rozhovor. Střelba Právě jsem debatoval s otcem o zastřelení (to už tu jednou bylo s Člověkem). Tatík tvrdí, že pistolí je to moc jednoduché a svádí to k rychlejšímu a jednoduššímu zabití. S nožem je to prý težší a je to kontakt mezi mužem a mužem. Mě je to jedno, já bych nezabil ani v jednom případě. Za pravdu jsem ale dal, že je možné, že bych se v krizové situaci zachoval jinak. Ale nechtěl bych, aby třeba mé krizové situace mohla vyvolat malichernost. Mám pocit, že u Člověka by to bylo možné, že se dá hodně vytočit celkem lehce. Co když pak sáhne po zbrani? Bude mít právo mě zastřelit? Prý na tom budu mít stejný podíl, že jsem ho vytočil, ale co když se vytočí jen díky výměny názorů? Prostě já si budu myslet, že mám pravdu a on taky? Myslím, že by to šlo, ale je fakt, že se v něm mohu mílit. Stejně mu budu muset dát šanci, protože bych se s ním musel přestat úplně stýkat a přece jenom je jeden z mých nejlepších kamarádů. No uvidím, jak to všechno dopadne. Správní chlapi U Člověka jsme zhulení debatovali nad časopisem o zbraních. Debatovali jsme taky nad tzv "správnými chlapi". Je to jistý druh chlapů, kteří se vyskytují mezi námi. Pár jich sám znám. Jsou to chlapi, kteří si dokážou koupit malé vozítko, které má maskáčové zbarvení a pouzdro na pušku, jejich výbava spočívá v tom, mít u sebe vše potřebné ke svému přežití. Správný lovecký nůž, sirky atd. Mezi koníčky správného chlapa patří bezesporu jízda rychlým autem či na motorce, čundr, maskáče, zbraně všeho druhu a hlavně palné, motorová pila, stádo krav a podobně. Jednoho takového chlapa znám. Je jím můj otec a vlastně i jeho brácha. Vzpomínám si na několik případů, kdy si např. vzali motorovou pilu a vyrazili nadšeně kácet do lesa. Byli jako malí chlapci. Úplně nadšením překypovali a hnali se s tou pilou na všechny sušinky, co viděli. Jednou zase dovezl strejda lukostříl, tak vtrhli na louku (měl i optický zaměřovač) a stříleli, pásli krávu, orali pole a spoustu dalších věcí a u všech se tvářili radostně a nadšeně. Měli vykulené oči a prostě se bavili. Věřím tomu a jsem přesvěčen, že kdyby měli dost peněz, proháněli by se po svémpozemku v tanku a u vrátek do svého domku by stála ozbrojená eskorta. A to všechno jenom proto, že jseou z toho nadšení. Úplně to vidím. Doufám, že jsem vám aspoň trošku nastínil, kdo jsou "správní chlapi". Já jim vlastně fandím. Drogy a krizové situace Už jsem nad tímhle tématem vícekrát uvažoval a vlastně jsem si to nechal vždycky otevřené. Nastíním vám situaci. Představte si, že sežerete tripa (jednoho či více) a jste totálně na sračky. Kdo někdy požil LSD, ví o čem mluvím. Nejste schopni vlastně vyhodnotit rozumně věci v realitě. Sedíte na zemi a snažíte se přemýšlet. Myšlenky lítají sem a tam a žádná se nechce uchytit a dát dohromady s další. (já jsem maximálně vypřemýšlel, co se mnou bude, když nejsem schopen ani si na sebe vydělat, protože už nemám jak. Veškerý potenciál je ztracen, připadáte si naprosto mimo). Prostě člověk neschopen cokoliv rozumně zhodnotit. A v takové stavu se něco stane. Například zemětřesení, či hurikán. Jednu takovu situaci popisoje Fulghum ve své knize Všechno co opravdu potřebujete znát... Doporučuji přečíst. Co se dá vlastně udělat? Člověk na tripu to asi nechá tak. Možná ale natolik zpanikaří, že to může přejít i ve vyhrocenou situaci, kdy se třeba zasebevraždí, protože shledá smrt v troskách jako drastickou. To je ilustrační příklad. Ale vážně, co by se stalo? To asi záleží na jednotlivém jedinci, každopádně by to byl dost bad trip a dost nepříjemná situace. Řešení jsou různá s různým množstvím drogy v sobě a s různýou drogou. Myslím, že zhulen bych to už snad nějak ukočíroval. Každopádně panika by tu byla maximální. Nevím, kde bych začal a co bych dělal a které řešení by bylo nejvhodnější. Já si například zhulen uvědomuju jednotlivé procesy myšlení, protože mi připadají pomalé, tak, že je dokážu stíhat. Ale to nemusí být pravda, to nevím. Na co si tak ještě vzpomínám je to, že jsme se už několikrát snažili před tripem domluvit, co bychom v některých vyhrocených situacích dělali, ale až na pár základních bodů jsme nic pořádného nevymysleli. Asi by bylo celkem dobré vymyslet tabulku pro trosky, kde by byl velkými písmeny evakuační plán v případě pohromy :). Telefonní čísla by asi nebylo moc vhodné tam psát, to by mohlo dopadnout špatně. Toť můj pohled na problematiku. Asi o tom ještě něco napíšu, celkem je to zajímavé. Alcatelí úlet S kamarádem, co má stejný telefon jako já jsme totálně uletěli na takové hře, kteroujsme si vymysleli samozřejmě zhuleni, jak to jen šlo. Seděli jsme na zemi v Pižiho bytě (on nebyl doma) a pouštěli si navzájem zvonění. To by nebylo celkem ještě nic zajímavého, ale jeden pustil zvonění tomu druhému a ten ho musel poznat říct jeho číslo. Ani po hodině jsme si nebyli schopni zapamatovat jednotlivá zvonění, ale nesmírně jsme se tím bavili. Prostě pohoda. Piercing Začal jsem uvažovat na dalším piercingem. Mám už 3 naušnice, ale v uchu to není nic moc :-). Chce to prostě změnu. Uvažuju, že si nechám propíchnout dirku těsně nad bradou. Je to takové decentní a líbí se mi to. Vlastně mě tím naočkoval kamarád Timur, který to tam měl asi 2 dny všehovšudy. Pak přijel domů z kolejí a rodiče měli pár výhrad k jeho zjevu. Různě mu vyhrožovali nesponzorováním a ztrátou ubytování, tak se náš milý Timur rozhodl si svůj šperk vyndat. Je to škoda převeliká, ale uvolnil tím místo mě. Takže se na to těším. Doufám, že Timurova nabídka stále platí. Jen tak na závěr. Timur pronesl jednu velice skvělou větu, o kterou vlastně v tomto příspěvku nejvíce jde. Strašně se mi to líbilo a souhlasím s tím. Lepší drobné ústupky, než trvalé komplikace - dokonce bych to dal jako motto tohoto čísla Něco pro mé zhulené kamarády Připravil jsem něco malého pro vaše pobavení. Doporučil bych opravdu před stažením si pořádně zahulit, ale vy budete asi nedočkaví, co? Každopádně to zkuste, pokud to půjde, až po vyhulení. Je to skvělá zábava. Jmenuje se to Dancer a možná to znáte, ale pokud ne, vězte, že já na tom uletěl asi na hodinku. Parádička. |
 |
|
