 |
|
              |
citát (přednáška teorie obvodů):
Takové normální dopoledne Dneska je divný den. Venku je hnusně, prší. Od rána se mi vůbec nic nechce, aspoň, že nemusím do školy. Od rána se válím a jsem neschopen vykonávat jakoukoliv smysluplnou činnost. Takže si čtu. Halina Pawlowská píše všedně o všedních věcech. Líbí se mi to, je to dobrá kniha na odreagování. Občas se mi nechce přemýšlet nad složitou knihou, tohle je možná přesně to, co jsem hledal. Průzkum ledničky ukázal, že snídaně nebude vydatná. Pár chlepů v mikrovlnce a při tom si pořád čtu. Už mě nebaví sedět na židli, takže se stěhuju do pokoje, do postele i s talířem a knihou. Po chvilce mě to přestane bavit i tam. Jsem zoufalý. Zapínám televizi. Nic tam není, klasika. Takže ji opět vypnu a zkoumám znovu ledničku, i když vím, že v ní nic není (doufám v zázrak). Do obchodu se mi nechce (právě se mě snaží nasrat můj milovaný bráška). Volala moje holka. Jsem vůl, musím se jí omluvit. Asi na čtvrtý pokus o prohledání lednice, nacházím poloprázdou sklenici s malinama. Dojedl jsem ji s pomocí dalších kapitol knihy. Jednotlivé kapitoli spíše ještě podporují mou zoufalost. Napouštím si vanu a beru do koupelny všechny potřebné věci jako mobil, kniha a trenýrky. Rochním se v teplé vodě, to je fajn. Konečně můžu klidně relaxovat ve vaně, aniž by mě někdo vyhazoval, nikdo tu totiž není. Uprostřed jedné příhody pípá mobil, přišli SMS. Uvědomil jsem si, že jsem se stejně ztratil, takže se rozhoduju, že přečtu SMS a budu to číst znovu. Vylízám z vany a na něco jsem zapomněl, ručník. Běhám mokrý zmateně po bytě, je mi zima. Zoufale opět zapínám televizi, opět tam nic není. Asi po 15 minutách nudného seriálu jsem to přepl na titulky Banánových rybiček Haliny Pawlowské. Vypínám opět televizi, tentokrát nasrán. Odkládám knihu a vydávám se znovu na průzkum ledničky. Beznadějně v ní nic není, budu muset do obchodu, ach jo. Stejně musím do banky. Hodím na sebe kapsáče a mikinu, obouvám zablácené boty a beru potřebné zbytečnosti. Mobil, peněženku, příkaz do banky. Venku prší. Potkávám bráchu, jde ze školy. Říkám mu, ať zajde ze psem, nemá radost. Na otázku proč jsem doma, mu nesmyslně automaticky odpovídám, že jsem teď přijel ze školy. Nechápu se. Přemýšlím, proč jsem lhal. Než dojdu k bance, mám mokré brýle. V bance je komorní atmosféra, klid a všechno se nějak vleče. Slečna mi stereotypně řekne:"prosíííím" a já odcházím do obchodu. Připadám si jako vyděděnec, nic se mi vlastně nechce, ani chodit. Nemám chuť se bavit s prodavačkama o rozměňování na vozík, takže beru košík. Potloukám se kolem regálů bez konkrétního cíle. V myšlenkách mi přebíhá, že mě musí sledovat, já bych takového vyvrhela sledoval taky. Moje paranoia se nepotvrdila. Přemýšlím jestli mám chuť na pizzu. Asi ne. Vybírám ze čtyř půlek chleba. Jedna je divná, ale měkká, druhá není evidentně čerstvá a když jsem už měl v ruce tu třetí, připadalo mi divné, že je všechny ohmatávám a vybírám, takže jsem vzal třetí půlku, která byla vlastně druhá půlka té první. Takže to byla ta, co jsem ji nechtěl. (Právě volal otec. Chci zítra jet na hory, já, moje milovaná a otec. Nebyl jsem schopen s ním pořádně mluvit. Připadám si jako na dojezdu z tripu. Nic mě nebaví. Navrhoval mi zase jistou sjezdovku, která je tak trošku padák. Tam nechi, říkal jsem mu to asi 10x, stejně mi zase řekl, že tam volal, kolik je tam sněhu a kolik stojí lístek, ach jo.) Když už mám chleba, jdu si koupit asi nějakou polívku. Vzhledem k tomu, že se mi opravdu nic nechce a mozek je úlně líný, volím nejjednodušší možnost. Instantní čínské nudle s vědomím toho, že je to absolutně nezdravé. Ještě minerálku. Nechámpu proč na piramidě lahví s citronovou minerálkou 1,5 litrů za 9,20 Kč je razící oranžová cedulka cedulka s nápisem Tonic 2 litry za 10,20 Kč. Chvilku nad tím přemýšlím, ale pak se na to vykašlu. Proč si lámat hlavu. U pokladny přemýšlím, jak se pohádat s prodavačkou. Nic nezabralo a nakonec jsem stejně rezignoval něco vymýšlet. Jdu domů, míjím nějaké úspěšné i méně úspěšné lidi, venku pořád prší. Nějaká paní se mě ptá na umístění kožené galanterie. Jelikož přesně nevím, co to znamená, rezignovaně krčím rameny. Chce obchod s obuví. Ukazuju ji dveře a odkazuji ji do prvního patra s poznámkou, že nevím, jestli to tam ještě funguje. Pochopila to. Odpovídá něco v tom smyslu, že se dnes všechno ruší. Vybírám schránku. Píše nám obchod s nábytkem. Mám chuť to vyhodit. Neudělal jsem to. Byt je rodičů a ty by to mohlo zajímat a ta firma prostě hledá své zákazníky, já to taky dělám při svém podnikání. Přicházím k výtahům a někdo mi akorát ukradl oba výtahy. Před nosem. Je mi to jedno, ale tohle já dělat nebudu. Pokud nebudu spěchat, budu přivolávat jen jeden výtah. Hodnotím svoje předsevzetí a líbí se mi. Nákup odkládám na stůl (leží tam doteď) a vrhám se na psaní. Brácha přišel se psem, je jako prase (pes). Ještě jsem nenapsal ani řádku (paradox, že?). Jdu osprchovat psa. Když ho utírám, nacházím pod dveřma duhovou kuličku. A to je teprve 14:00. Jdu jíst. Zbytek jindy. Jestli se mi bude chtít. Závěr Dneska je to kratší, nechce se mi vůbec nic psát,ale zároveň chci, aby tam tohle dopoledne bylo. |
 |
|