 |
|
              |
Život je suchý pes... (buffy)
Výlet do Kyjovic Včera jsme šli já, Šárka a Tom pěšky do Kyjovic, kde měla být dvojka.trojka, Bubínky a prostě to měl být takový menší festival. Šli jsme asi tak hodinu pěšky od tramvaje a když jsme dorazili tam, byl tam jeden Sound system, který měl celkem přebuzenou reprodukci. Nejspíš to jelo z počítače a oni to nedoladili, moc se to nedalo poslouchat. Zklamalo nás to, mysleli jsme, že tam toho bude víc. Krom toho tam Tom šel spíš na ty bubínky a my se Šárkou jsme tušili něco většího rozmlsáni Chzechtekem. Seděli jsme v lese, čadili a kecali. Meditovali nad zířátkama v lese a šiškama, mou depkou a podobnýma věcma. Když človšk hulí, zapomíná i na to, že má depku :) Najednou už pak byla tma, tak jsme vyrazili na louku, což nám dělalo celkem problémy, tmu jsme zaregistrovali až když jsme na nic neviděli :). Nakonec jsme se rozhodli, že to celou noc nezvládnem, takže se vydáme domů, byla i celkem zima, což jsme podcenili. Úzkalí byl potok, po mě se dost špatně zvládal, ne jen nám, ale všem. Šárku jsem přenesl na ramenou přes vodu, obul jsem si fikaně sandály a pak jsem přepravil ještě jednu dívčinu. Pokecali jsme s lidma u potoka a ještě navedli pár lidí, jak mají potůček přecházet. Dokonce jsem dostal i zapalovač od člověka, kterému jsme my svítili našim zapalovačem a zničili ho. Potok byl ale jen první úskalí, pak nastála horší část. Došli jsme k místu, kde byla zaparkována auta, bylo tam i auto Člověka, se kterým jsme se marně hledali ve mě na louce. Nicméně, my jsme vyrazili dlouhou cestou lesem. Ve tmě byla cesta nekonečná, pořád jsme museli uhýbat autům, Šárku jsem před autem málem uhnul do hluboké příkopy, ještě teď mě z toho mrazí... Uff. Asi po půlhodince chůze, kdy jsme zdaleka nebyli ani v polovině cesty (cesta tam nám trvala hodinku a podle toho jsme si vypočítali i cestu zpět, ale stejně šli vychytrale dřív) jsme stopli napotřetí auto. Byli to nějací šílenci, jeli strašně rychle v Alfa Romeo, nešlo vůbec nic vidět, tvrdili, že to auto mají 3 dny na zkoušku a pořád se nás ptali jestli se bojíme. Hodili nás až do Poruby na Vřesinskou. Ale ta jízda byla šílená. Jinak po cestě lesem šlo vidět tak maximálně na metr, možná dva, na jedné straně byl docela slušný sráz a na druhé občas nějaký ten příkop, auta nás ještě oslnila a tak jsme museli vždycky když jedno přejelo utíkat, co největší kus (utíkat, co šlo, protože nebylo nic vidět), abyhcom se dostali před další auto a mohli zase uhnout. Šílená bojovka... Ještě pro vyčazené lidičky jako jsme my. Parádní dobrodružství... |
 |
|