 |
|
              |
Nedělní ráno Tak jsem před chviličkou vstal. Je neděle ráno. Vzbudil mě docela šílený sen. Pamatuju si zhruba tohle. Kamarád mi zastavil na křižovatce a měl jsem jít zbytek pěšky, byla noc. Nevím proč jel k mému druhému kamarádovi, každopádně mi to nepřipadlo divné. Rozběhl jsem se, že si to nadběhnu kolem jednoho baráku. To jsem vzápětí zavrhl, protože tam byly nějaké věci na klepání koberců. Tak nic, do toho bych určitě vrazil. Chtěl jsem ten barák oběhnout z druhé strany, nakonec jsem ale do toho baráku vběhl. Tam už jsem měl kolo. Byla to nepřirozená ulička, které v tomto tytu baráku není. Byly asi 2 hodiny ráno. Něco jsem se snažil opsat do diáře, nějaké jméno někoho i s adresou ze schránky na poštu. V tom vyšel starší chlápek a odměřeně se na mne podíval, cítil jsem problém. Ten mě obešel a mumlal něco o špíně ze sněhu. Bylo léto, nebo aspoň jaro. Vyšel ven a zjistil to. Vyšel jsem i s kolem za ním a on se mi omlouvá. Stojím čelem ven a on částečně taky. Díváme se do noci. V tom vidím na obloze 3 hvězdy postavené do trojúhelníku. Ty hvězdy začaly velice rychle zjasňovat a otočily se. Pomalu se blížily k nám a proletěly nám nad hlavami. Byly to mimozemské stroje. V tu chvíli jsem se vzbudil. Nechápal jsem nic. Říkal jsem si, že to všechno, celý pokoj, udělali jako imitaci. Že jsem teď na cizí kosmické lodi. Přemýšlel jsem jak se ujistit, že ne. Vzal jsem hodinky, šly. Mobil taky fungoval. Tak je to v klidu. Přečetl jsem si SMS, kde mi kamarádi píšou, že se málem rozplajzli o svodidla. S povzdechem vstal a vylezl z pokoje. Ložnice byla otevřená a já jen doufal, že už byli naši se psem. NE. Tatínek otevřel oči a zamumlal díky. Tak jo. Už jsem byl na odchodu a zvoní mi mobil. Naštěstí mám diskrétní mód, takže to nikoho nevzbudilo. Podívám se na hodinky. Je teprve 8:30. Kamarádi vysvětlují podrobnosti. Kámoš usnul za volantem, ale tentokrát ve větší míře, začali na něho řvát až když byl na dálnici jedním kolem mimo cestu. Všichni se znovu narodili a jedou dál. Já jsem venčil psa. A vrátil se domů. Takové malé perné ráno, kdy jsem si ještě uvědomil, že jsem se zase za víkend nepodíval na nic do školy. Já prostě neodmaturuju. 11.4.1999 9:00 - tak to je halus Kamarádka ze školy Tak jsem v pátek perfektně pokecal s kamarádkou ze školy. Vlastně se jen tak zdravíme a sem tam něco prohodíme. Nemáme čas pokecat. Já se věnuji své holce, takže se nemůžu věnovat jí. No a už přesně nevím, co se jak stalo, každopádně jsem ji v pátek řekl, že už jsme jí dlouho neviděl. Tak jsme si slíbili nějaké maily o víkendu. Psal jsem ji SMS a pak ji několikrát volal na mobil, nezvedala to. Pak konečně přišla zpráva, že mi brkne za 2 hodiny. To už jsem seděl v čajovně a objednal si japonskou směs. Všichni tvrdí, že to bylo, aby mi to nesnědli, protože to nemaj rádi. Ale tak to nebylo a oni si to nedali vymluvit. Každopádně ještě předtím se stalo spousta věcí. Moje holka měla z něčeho depku. Neřekla mi z čeho. Prostě normálka. Jak se můžu ale dívat na osobu mi nejbližší, která se trápí a která mi nechce zase a opět nic říct? Pak jsem se pohádal s kamarády z minulého článku, s nimi jsem jel i do té čajovny. Doufal jsem, že tento trend nějak zvrátíme, ne. Vysvobodila mě kamarádka ze školy. Telefon, v čajovně. Všichni na mě vrhli šílené pohledy, ale já ho měl v diskrétním módu, ale neslyšel jsem ho, až pak to zvonění, které bylo na nejtišší jak to šlo. Řekl jsem jí, že teda vylezu ven. Bylo asi 8:30. Venku nebylo moc teplo, ale já byl jen v krátkém rukáva. Zatím pohoda. Zkecli jsme o svých depkách. Po dvaceti minutách jsem ji navrhl, ať zavolá raději do nedaleké budky, že to bude levnější. Tak jsme telefonovali z budky. Měli jsme si toho hodně co říct, i když jsme takhle nikdy nekecali. Když se blížilo půl desáté, navhl jsem ji, že bych se mohl vrátit do čajovny. %Ríkala, že by si chtěla ještě povídat, ať se stavím. Já byl bohužel asi 40 km daleko od ní, ale mohlo to vyjít. Vrátil jsem se zpět do čajovny, po hodině, a domlouval jsem se s jiným kamarádem, se kterým jsem nebyl pohádán, na odvozu do Ostravy. Ten souhlasil. Přijel jsem domů, naši zažraní do nějakého filmu. Chtěl jsem něco říct a ozvalo se jen pšššššš. Jen jsem teda řekl něco na způsob: "jedu do Ostravy a vrátím se až ráno." Tak to už rodičové zbystřili a podívali se na mě. Kam prý jedu a tak. Když jsem řakl, že za kamarádkou, tak mi maminka oznámila, že jsem každý víkend u jiné ženské. Narážela na mou návštěvu mé bývalé, která dorazila z dalekých končin a chtěla mě vidět, tak jsem tam byl přes noc. U mé holky taky legálně. Pak mi zdělili, že mi volala moje holka. Tak jsem zavolal své holce a řekl ji, že jedu asi za kamarádkou do Ostravy zkecnout. Zná ji, takže říkala, že v pohodě, ale měla nějaké pochybnosti, tak jsem to zavrhl. Další den jsem zjistil, že jí to vadilo, ale nic neřekla, tak nic. Tak jsem pak šel aspoň kamarádovi říct, že nikam nejedu, ať mě hodí jen do centra. Tam byla budka, tak jsem zavolal kamarádce. Bylo něco po desáte. Kecali jsme v budce asi do půlnoci. Pak už jsem byl docela slušně vymrzlý, tak jsem se odebral na cestu domů. Prostě z ničeho nic jsem si hodně dobře popovídal s holkou, kterou jsem vlastně ani neznal. Věděl jsem jen, že je fajn a vůbec, prostě zajímavá akce. 11.4.1999 9:25 Venčení psa Byl jsem venčit psa. Bylo mi líto ho nepustit se proběhnout, ale nechtěl jsem ať mi zdrhne za nějakým jiným psem. Pustil jsem ho. Běhal po louce, nosil aporty, pohoda. Byla noc. Pak jsem uzřel takovou smečku. Snažil jsem se blbouna chytnout, ale on si myslel, že si s ním snažím hrát, tak mi zdrhal. Nakonek jsem ho přivolal rázným k noze a on přišel. Dal jsem mu vodítko a čekal až psi přejdou. V tom přiběhl velký dalmatin. Já mám velšteriéra, takže ve velikosti byl docela rozdíl. Začali si možná hrát, nebo prát se, já nevím, každopádně odplantávat psi s mobilem u ucha je skoro olympijská disciplína. Nakonec jsem ho pustil. Běhali sem a tam. Dalmatin udělá dva skoky a můj pes čtyři. Jednou narazili do nějakého křoví a slyšel jsem lámat větve, jednou zase dalmatil přeskoči mého psa a ten udělal šílený kotrmelec. Pak se ale velšákovi nelíbila homosexuální podstata dalmatina. Musel jsemho zachránit. Párkrát jsem písknul a nic. Tak jsem šel. Nakonec přiběhl. Ale o co vlastně jde. Ten pes nemá vůbec žádnou volnost. Nechápu, proč ho máme. Umí poslouchat, ale to se mi zdá taky docela zvrácené. Pán tvorsta si podmanil psa, úplně jako z příručky. Jsou to taky živí jedinci. KAždopádně by asi bez poslouchání nepřežili v naší společnosti. Je to všechno na hovno. 11.4.1999 9:36 Jak jste všichni poznali, kdo jsem... Hodně lidí poznalo kdo jsem, ale co se dá dělat. Ti, co mě znají to museli poznat a o ty mi až tak nejde. Spíš uvidí jaký doopravdy jsem a co cítím a jak to cítím. Až to budou vědět všichni, což nechci, takže to nikde neroztrubujte, tak to přemýstím na svoji oficiální homepage. Zatím se mi to hodně líbí tak jak to je, anonymně. Snídaně a šikana Právě jím můj oblíbený jogurt (švestkový Bio od Danone) a čtu tohle. To je ale hnus. Doastal jsem to od kamaráda, který bude mít modrou, já mám zajištěnou civilku :-)) Nás se to netýká. Textovky Určitě jste se někdy setkali s textovkama. Jsou to skvělé hry. Nejde v nich o super grafiku, ale o super příběhy. Nazval bych to možná interaktivní knihou. Klasické textovky jsou ovládány příkazovou řádkou a celý děj se odehrává pomocí popisu textem. Což je nej nej nej. Každý so to představí po svém. Jako knihu. Má to své vlastní kouzlo. Já k nim mám možná zvlášť vyvinutý vztah. Když se řekne textovka, vybaví se mi tmavý pokoj, kde sedím a do obličeje mi září monitor. Písmanka mi vysekávájí díry do sítnice a já se snažím přijít na nějaký zádrhel. Když chci pařit jenom chvilku něco, pustím si nějakou stříleninu, prostě něco povrchního, kde se můžu odreagovat. Někdy ale mám opravdu chuť prosekávat se něčím jako byl Nekonečný příběh z Atari. Pokud se mnou souhlasíte a máte chuť si něco podobného zahrát, navštivte Buffyho Textovkářův ráj, kde vás zavalí nejen obrovským množstvím textovek, ale jinými i aktuálními věcmi z této oblasti. A zase to milénium, tentokrát s miminama Včera jsem se zase nechal vytočit u televizních novin. Ukazovali tam, jak nějaké rádio zveřejnilo, že snad zaplatí hotel těm, co se pokusí o mimino, které se narodí jako první v novém tisíciletí. Do teďka jsem si myslel, že těhotenství trvá 9 měsíců. Televize tvrdí, že 21 nebo si myslí, že tisíciletí se přelamuje mezi rokem 1999 a 2000. To je taky blbost. Televize by přece neměla takhle mistifikovat lidi. To mě vážně točí, ta moc médií. Televize je asi fakt pro primitivy, nebo aspoň teda NOVA. Já naštěstí moc televizi nesleduju, spíš vůbec. A mimino tisíciletí dostane stipendium, i kdyby bylo úplně blbé. Ať žije Amerika. Ať žijou senzace. Ať žijou kreténi a televizní společnosti. BTW: Už jsem na to přišel. Televize ubíjí svým kreténismem inteligenci lidí, ale oni jsou už i tak dost v prdeli, když tu televizi sledují. Prostě spiknutí. 11.4.1999 10:36 Zavřené stanice metra v New Yorku Seděl jsem tak ve vyučování a napadlo mě, že jsem někde zahlíd' kdysi nějaké fotky ze zavřených částí metra. Přemýšlel jsem a našel jsem. Je to dost dobré. Určitě si ten web stáhnu domů. Ale našel jsem i jiné zajímavosti z této oblasti. Zajímalo by mě, jestli se dá nějak jednoduše do takových částí dostat. Myslím, že to asi nebude problém. Musí to být super. Tak tady to máte. První odkaz je nej.
New York City Subway Resources - nejúplnější web o metru v NY. Tuna fotek jak zavřených částí metra, tak map a vlaků včetně graffiti. Co říkáte na válku v Kosovu? Taky si myslíte, že bombardování není nejlepší způsob, ale nevíte co lepšího byste dělali? Tak to je nás víc. Miloševič si o to řekl sám. Myslím, že by neměli trpět nevinní lidé, ale Miloševič měl šanci ustoupit. Není správné utlačovat minority, tak to bylo za Hitlera, celá Evropa se na to dívala a jak to dopadlo. Průser je v tom, že Rusko má problém a my s ním. Jak je to tam nestabilní všichni víme a taky bohužel víme, že mají jaderné hlavice a taky bohužel víme, že se něco kolem nich děje. Tak jsem zvědav. Asi si ještě začnu užívat než bude pozdě. BTW: taky jste zaslechli jak se ameritští vojáci v Albánii chovají k uprchlíkům? Je to z televize, takže si myslete svoje,ale tomu bych i věřil. USA vojáci vyráží do davu s krabicemi sušenek a fotoaparátem. Pak se jeden postaví a hladové děti se kolem něho seskupí a rvou mu sušenky z ruk, ostatní je z povzdálí pozorují a fotografují. Prostě taková idylka,kterou se budou chlubit zase doma. Prostě HYENISMUS... 11.4.1999 11:11 MISS Včera byla MISS. Je to debilní soutěž. Nechápu, co na tom všichni vidí. Mě osobně se líbilo velice málo holek. Připadá mi, že je tam banda zvhlíků, kteří si chtějí užít a tak si užívají. Celé je o založeno na subjektivním dojmu několika málo rádoby slavných lidí. Kdyby hlasování probíhalo celoplošně, mohlo by se hovořit o Miss republiky nebo sympatie nebo podobně. Je mi jasné, že ty holky projdou několika kolama, ale i tak, je to dost malý vzorek populace, který je hodnotí. A všichni jim to žerou a ještě k tomu z toho udělali šíleně prestižní soutěž s množstvím výher a tak a přitom ty holky, které mají nějaké hodnoty chodí jen tak po ulici. Chudák ty holky. Včera jsem meditoval nad tím, jestli by to mohla vyhrát nějaká pěkná děva, která by byla moc skromná a by na to vypadala. Zahlíd jsem tam totiž takovou. Oni ale potřebují sebevědomé, dominantní ženy. Já vidím krásu v křehkosti a skromnosti. Jen tak dál, třeba se jednou dočkám jiné nové a lepší soutěže, která bude přímo pro mne. |
 |
|